Rozhodné právo spotřebitelských smluv, aneb čím se řídit, pokud prodáváte zákazníkům v EU

‍

Obsah

Rozhodné právo spotřebitelských smluv

Shrnutí pro prodejce, aneb nemusím se řídit právem cizí země

Rozhodné právo u smluv s podnikatelem

Závěrem

‍

V prvé řadě bychom si měli vysvětlit pojem spotřebitel. Jedná se o fyzickou osobu neboli konečného příjemce zboží / služeb. Jednoduše řečeno, je to fyzická osoba, která zboží nebo služby spotřebovává a neprodává dál. Nákup, který taková osoba provádí, se netýká její profesní či podnikatelské činnosti.

Spotřebitel jako takový má právo domáhat spotřebitelských ochran. Může tak ovšem vykonávat pouze v případech, pokud se nejedná o profesionála, kterému spotřebitel práva postoupil. V celé EU se pak pojem spotřebitele vykládá jednotně (více >> judikáty Bertrand, 150/77, Benincasa, C-269/95, Shearson Lehmann Hutton, C-89/91, Vapenik, C-508/12).

‍

‍

‍

Rozhodné právo spotřebitelských smluv při mezinárodním prodeji

Ochrana spotřebitele se řídí právem země, ve které se nachází jeho bydliště, a to v případě, pokud se na tuto zemi prodejce jakkoli zaměřuje, nebo zde činnost přímo provozuje. (více >> čl. 6, odst. 1 nařízení Řím I.). Pro prodejce to následně znamená, že musí dodržet spotřebitelská pravidla, od kterých se v zemi kupujícího spotřebitele nelze odchýlit (čl. 6 odst. 2 - Řím I.). Ze zmiňovaného tedy vyplývá, že se prodejce nevyhne spotřebitelským pravidlům konkrétní země, pokud zvolí rozhodné právo.

‍

Zaměření na konkrétní zemi

Skutečnost, že prodejce má dostupnou webovou stránku svého e-shopu v dané zemi, sama o sobě neznamená, že se na ni obchodník zaměřuje (více >> judikáty Pammer/Alpenhof C-585/08 a C-144/09). Prodejce musí prokázat, že opravdu zamýšlel obchodovat se spotřebiteli v konkrétním členském státě.

Soudní dvůr EU považuje pro zaměření na danou zemi následující kritéria:

• mezinárodní povahu činnosti
• použití jiného jazyka nebo měny, než se používá ve státě prodejce
• uvedení telefonu s mezinárodním předčíslím
• reklama zaměřená na daný stát
• použití národní domény
• uvedení mezinárodní klientely daného státu v referencích

Pokud máte na českém webu například možnost uvedení cen v polských zlotých nebo polské číslo zákaznické podpory, je podnikání považováno za zaměřené na Polsko. Stejně tak postačí, když budete mít v sekci kontakty mapu s cestou do vídeňské pobočky nebo spustíte reklamu v Google Ads / Facebooku zacílenou na Rakousko. Váš e-shop bude rázem považován za zaměřený na Rakousko. Pokud se na žádnou zemi nezaměřuje (reklamou, jazykem, měnou apod.), cizí právo se aplikovat nebude.

‍

‍

Výjimky

Do výjimek bychom mohli zařadit smlouvy o poskytování služeb, které se uskutečňují v jiné zemi, než je spotřebitelovo bydliště. Dále by se jednalo o některé smlouvy týkající se nemovitostí, finančních nástrojů, cenných papírů apod. (stanovuje je čl. 6 odst. 4 nařízení Řím I).

Pokud se prodejce nezaměřuje na danou zemi kupujícího ani zde nemá sídlo, smlouva o koupi zboží se řídí právem země sídla prodejce.

‍

‍

Který soud je příslušný?

Spotřebitel může podat žalobu proti smluvnímu partnerovi buď u soudu členského státu, v němž má tento smluvní partner bydliště nebo bez ohledu na bydliště druhé strany, u soudu místa, kde má bydliště spotřebitel.

Pokud má spotřebitel v době uzavření smlouvy bydliště ve státě, kde má obchodník sídlo, je pak dle čl. 19 odst. 3 nařízení Brusel I. příslušný soud této země, pokud se na tom spotřebitel a obchodník společně dohodnou. Vždy je třeba ověřit, zda takovou dohodu daný stát povoluje.

‍

‍

Informační povinnost

Uzavře-li spotřebitel smlouvu formou elektronického obchodního styku, musí jej obchodník informovat o tom, že se na něj na základě čl. 6 odst. 2 nařízení Řím I vztahuje ochrana, kterou mu zajišťují imperativní ustanovení práva, které by bylo rozhodné v případě neexistence tohoto ujednání (více >> rozsudek C-191/51 proti Amazonu).

V obchodních podmínkách tedy nesmí být, že je rozhodným právem pro spotřebitele výlučně právo země, kde má obchodník sídlo. Toto je považováno za uvedení spotřebitele v omyl. Je proto nejvhodnější zvolit si jako rozhodné právo zemi prodejce a současně informovat o výjimkách, kdy se od spotřebitelské ochrany nelze odchýlit.

‍

Shrnutí pro prodejce, aneb nemusím se řídit právem cizí země

Nejčastější otázka, kterou si prodejci vždy pokládají nebo by si měli pokládat, pokud nabízí své produkty v zahraničí, je: Musím se řídit spotřebitelským právem každé země, do které dodávám?

Není tomu tak vždy. V následujících případech nemusíte:

• Pokud obchodník neprovozuje svou profesionální nebo podnikatelskou činnost v zemi, kde má spotřebitel své obvyklé bydliště a žádným způsobem se na tuto zemi ve své činnosti nezaměřuje (čl. 6 nařízení Řím I.), řídí se smlouva o koupi zboží právem země, v níž má prodávající sídlo (čl. 4 1. a) nařízení Řím I.).
• Podle Soudního dvora EU (Pammer/Alpenhof C-585/08 a C-144/09) za účelem určení, zda se podnikatel zaměřuje na určitý členský stát, je třeba ověřit, zda před případným uzavřením smlouvy se spotřebitelem z uvedených internetových stránek a celkové činnosti podnikatele vyplývalo, že podnikatel zamýšlel obchodovat se spotřebiteli s bydlištěm v jednom či více členských státech, včetně členského státu, ve kterém má spotřebitel bydliště, v tom smyslu, že byl připraven uzavřít s nimi smlouvu.
• Naproti tomu pouhá dostupnost internetové stránky podnikatele nebo jeho zprostředkovatelské společnosti v členském státě, na jehož území má spotřebitel bydliště, nepostačuje.

‍

Rozhodné právo u smluv s podnikatelem

Pro smlouvy s podnikatelem může obchodník stanovit své národní nebo jakékoli jiné právo jako rozhodné a tímto stanoveným právem se bude právní poměr řídit.

‍

Závěrem

S online prodeji je spojeno mnoho věcí, mezi něž patří neodmyslitelně i právní hledisko. Tím spíše pokud se rozhodnete prodávat i do zahraničí. Každá země má své zákony, kterými se musí řídit i online prodejci. Následně záleží na tom, zda je váš e-shop zaměřený na konkrétní zemi (tzn. lokální měna, zákaznická podpora v daném jazyce, reklama apod.), nebo zaměřený není. Na základě toho si poté prodejce může zvolit rozhodné právo. Jako všude i zde existují různé výjimky, které určují pravidla pro prodejce, kdy nemusí ctít pravidla každé země kam prodávají, ale té své, kde mají sídlo podnikání (tzn. český e-shop se řídí dle pravidel ČR).

‍

‍

Zdroje

Nařízení Řím I. a Nařízení Řím II.

Nařízení Brusel I.

Příslušnost a rozhodné právo pro mezinárodní spotřebitelské smlouvy (Publikace EU)

‍

*Směrnice používá termín obchodník, české právo termín prodávající. Dle mezinárodního užití terminologie předpisů EU, platí že obchodník=prodejce=prodávající.

‍